Po: 07.30 - 15.00
Út: 07.30 - 15.00
St: 07.30 - 17.00
Čt: 07.30 - 15.00
Pá: 07.30 - 14.00
Čerpáno ze dvou nezávislých zdrojů - z knihy Františka Skorunky: Pověsti Táborska a z knihy známého táborského turisty a amatérského historika Dr. Bubna, který emigroval v roce 1968 do Švýcarska.
Jaké však bylo jeho překvapení, když zjistil, že Adéla má oči jen pro své páže, rytíře Všebora, který sice pocházel z prastarého šlechtického rodu, ale kromě erbu nevlastnil nic. Vladyka Vok se velmi rozhněval a rozhodl se, že milého Všebora vypudí dceři z hlavy. Když dívka poznala, že by nevydržela vzdorovat otcovu naléhání a protože měla páže opravdu ráda, rozhodla se, že s ním uteče.
A tak jednoho dne zmizela z hradu beze stopy. Marně ji otec hledal, marně vysílal posly na všechny strany, všichni se vraceli s nepořízenou. Nakonec se vydal hledat svou dceru sám. Aby nebyl cestou poznán, přestrojil se za šedovlasého poutníka a na tváře si nalepil falešné vousy. Jednou, když se již vzdával naděje, vyčerpán usnul v lese v koruně mohutného dubu, a když se ráno probudil, spatřil nedaleko dřevěnou tvrz stojící na nepřístupné skále. Dovlekl se tam a poprosil o trochu jídla. Jaké bylo jeho překvapení, když v dívce, která jej mile zvala dál, poznal svou dceru. Z chování dcery poznal, že už je Všeborovou ženou. Znovu v něm vzplál hněv nad tou potupou. Sotva se trochu zotavil, vydal se na zpáteční cestu. Doma nechal svolat všechny zbrojnoše, postavil vojsko a v jeho čele se vydal dobýt tvrz. Když Všebor poznal, že se blíží nepřátelské vojsko, dal pokácet část lesů a z nejmohutnějších kmenů nadělal pevné záseky.
Záseky však nedokázaly vojsko zastavit a to se valilo na tvrz. Adéla vojsko pozorovala a podle barev korouhví nakonec poznala, že patří jejímu otci. Vyšla mu proto vstříc.
Vladyka Vok pozorně vyslechl svoji dceru a poznal, že mladí lidé jsou spolu opravdu š?astni. Od dalšího obléhání tvrze upustil a s Všeborem se usmířil. A aby byla zachována památka na tento den, bylo místo, na němž byly zbořeny poslední záseky, nazváno Předboří ( dnes vesnice Předboř, ležící asi 2 km od Choustníka ). Na místě dřevěné tvrze nechal postavit pevný hrad, který nazval Choustník ( podle vousů, které měl nalepeny na tváři při hledání své dcery, Voustník - Choustník )
Při psaní jsme čerpali materiály také ze dvou zdrojů - z kroniky obce Choustník, která je však psána až od roku 1922, přesto v prvních kapitolách se vrací k historii hradu a obce a z kroniky Dějiny Myslkovic a okolí, které byly vydány knižně v roce 2001.
První zmínky o hradu Choustník pocházejí z poloviny 13. století - okolo roku 1252, kdy byl založen rodem pánů Poděbradských, kteří se později psali z Choustníka a jimž toto místo daroval výměnou za Poděbrady král Přemysl. Hrad vybudoval Beneš, syn Hroznaty z Poděbrad. Znak pánů z Choustníka, zlatý žebřík na modrém poli pochází od krále Vladislava z roku 1158, který jím odměnil Jindřicha, předka pozdějších pánů z Choustníka za to, že při dobývání Milána jako první vylezl na hradby města. Byli také příbuzní mocného rodu Vítkoviců, avšak rod pánů z Choustníka vymřel počátkem 15. století. Poslední z tohoto rodu byl Heřman z Choustníka, přísedící zemského soudu, nejvyšší komorník a nejvyšší hofmistr, který však již dávno na hradě nežil. Roku 1322 byl hrad Choustník prodán trhovou smlouvou Petru z Rožmberka, sídlícímu v té době na nedalekých Příběnicích. Tím se hrad dostal do rukou tohoto mocného rodu a byl jeho předsunutou baštou po dobu 275 let. Páni z Rožmberka však na hradě Choustník nesídlili, ale ustanovili zde svého purkrabího. V rodu pánů z Rožmberka byl hrad Choustník až do konce 16. století. Roku 1597 prodal pan Petr Vok z Rožmberka hrad se vším příslušenstvím ( poplužním dvorem, pivovarem, založeným roku 1563, chmelnicí, mlýnem, pilou, zahradami, štěpnicemi, ovčínem a 8 vesnicemi ) Jiřímu Homutovi z Harasova za devět tisíc kop grošů českých. Novému pánovi prostorný a studený hrad nevyhovoval a proto když roku 1599 koupil tvrz Radenín, přestěhoval se tam. Od těch dob málo přístupný a větrům otevřený hrad Choustník byl opuštěn docela a začalo jeho chátrání.
Po Homutovi dědila Choustník jeho dcera Zuzana z Harasova, která se svým manželem Janem Černínem z Chuděnic nechala postavit v 17. století ve vesnici pod hradem obdélníkový zámeček. Roku 1673 byly Radenín i Choustník prodány hraběti Janovi ze Šporku. Ten nechal v roce 1687znovu vystavět kostel sv. Václava, který byl již od roku 1352 kostelem farním, za 30. leté války však značně zpustl. Roku 1709 došlo k rozdělení panství tak, že Choustník zdědila po svém otci starší jeho dcera Marie Konstancie, jež opatřila kostelu dva zvony. Jejím sňatkem přešlo choustnické panství do držení rodu Voračických z Paběnic. Později zámek a celé panství ještě několikrát změnilo majitele. Naposledy jej vlastnil od roku 1891 knížecí rod Rohanů, jež vlastnil zámek s parkem a značnými pozemky, lesy a rybníky. Vlastní zříceninu hradu však dědicové Raula Rohana, který zemřel v roce 1931, postoupili v roce 1932 Klubu čsl. turistů. V současné době je hrad Choustník jako jeden z mála v celé republice ve vlastnictví obce Choustník.
V zámku prožila své mládí ušlechtilá hraběnka Eleonora Kounicová, rozená Voračická, které Božena Němcová připsala svoji "Babičku". Eleonora, hraběnka z Kounic, rodem Voračická z Paběnic se narodila roku 1809 v rokokovém paláci na Příkopech v Praze, ale své mládí prožila na Choustníku, na panství svých rodičů. Vychovala několik synů a dcer a všechny učila lásce k české vlasti a k českému národu. Ve druhé polovině 19. století podporovala, zejména v Praze, řadu dobročinných a uměleckých spolků. Karolina Světlá o ní píše jako o "perle českých šlechtičen". Když se na jaře roku 1856 ocitla rodina Josefa Němce v bídě, zůstala jedinou nadějí Boženy Němcové právě Eleonora Kounicová. Poslala jí " Babičku", která jí byla věnována a odhodlala se jít k hraběnce osobně. Neprosila, ale její chatrné šaty mluvily za ní. Hraběnka měla hosty, ale přijala Němcovou vlídně a dala jí šetrně 15 zlatých. Nevěděla, v jaké bídě se Němcovi ocitli. Večer však vychovatel Schulz vyprávěl, že Němcovi nemají z čeho žít. Eleonora proto poslala druhý den Němcové 50 zlatých se slibem, že za každý arch, který napíše, dostane 20 zlatých stálého honoráře. Božena Němcová o ní napsala: "To je dáma, která umí dávat, aniž by tím člověka ponížila".
Reálnější se zdá ovšem odvození názvu hradu Choustník ( původně Chustník ) od hory chustem - křovím - porostlé. Také obec pod hradem vzniklá se původně nazývala Chustnicí. Dnes se kopec s hradem i obec nazývají jednotně Choustník.
